Tato slova mi vytanula na paměti ve chvíli, kdy se na letce začalo mluvit o ostrých střelbách z kanonu. Naštěstí nezůstalo jen u toho mluvení a střelby opravdu proběhly. Stalo se tak na letecké střelnici v Boleticích v Jižních Čechách. Počasí vyšlo také skvěle a navzdory moderní technice a palubním počítačům se ukázalo, že „kropiči“ stále nevymřeli. Ale je dobré, že elitních střelců je mnohem víc!
Samotným střelbám předchází pochopitelně velmi „záživná“, avšak nutná pozemní příprava. Člověk se musí seznámit s pravidly provozu letecké střelnice, s omezeními, předpisy a v ne poslední řadě je důležité osvěžit si ovládání a použití zbraní při režimu A-G (air to ground). Navzdory faktu, že naše letka se hemží pravověrnými stíhači, denně se modlícími k tygří kůži a opovrhujícími čímkoli co zavání „bombarďáctvím“, střelby si nechtěl nechat ujít nikdo. A tak v rozporu s tvrzením, že Tygři na zem nestřílejí, zasedli jsme všichni k prezentacím, předpisům a směrnicím.

Nebyl bych to já, kdyby to pro mě skončilo jen tou teorií. Jelikož jsem toho času ještě nebyl vycvičen pro plnění úkolů A-G, čekal na mě výcvik na simulátoru a posléze i nácvik střelby na PC (pozemní cíle, ne personal computer, který teď drtím kulometným psaním dvěma prsty) během reálného letu. Naštěstí naše „spárka“ (Gripen dvojího řízení) není vybavena kanonem, takže nácvik i ostré střelby se provádí rovnou na verzi „C“. Tudíž jste ušetřeni uštěpačných poznámek páně instruktora. Ovšem případný neúspěch nemáte se slovy, „on říkal, já sem myslel,“ na koho „hodit.“
Po absolování simulátoru přišel na řadu nácvik v pracovním prostoru neboli zóně. Tam jsem na předem stanovené cíle prováděl cvičné zteče pod úhlem 10 respektive 20 a 30 stupňů. Nezbylo než ocenit skvělý výběr těchto cílů, protože jedním z nich byl rybník, zamrzlý a zasněžený v březnové krajině skvěle viditelný! Dotyčný zřejmě nepočítal s výcvikem v zimě. Naštěstí jsem přes sněžnou slepotu objevil v blízkosti souřadnic tohoto cílového rybníčku jakousi budku a prohlásil ji za svůj objekt zájmu. Vše proběhlo v režimu simulace, takže porybný svou nemovitost našel i po mém nácviku. Zobrazení na HUD (head up display) je identické jako při střelbě ostré. Práce se spouští je také stejná, jen chybí rachot kanonu a třísky z budky.
Cílem nácviku je osvojit si jak ovládání zbraňových systémů, tak i techniky pilotáže na střeleckém okruhu v blízkosti země. Létá se rychlostí 400 KIAS (740 km/h) s přetížením 4-5 g. Minimálně čtyři zteče musejí být takzvaně zápočtové (hodnotí se dodržení kurzu, výšky, rychlosti a bezpečnosti). To znamená, že instruktor u vyhodnocovacího zařízení k nim nemá „takřka“ co dodat! Ale nebojte! Těch „keců“ je vždycky dost!

Tak tedy. Navzdory očekávání instruktorů, kteří umí jediní vše nejlépe, tedy hned po těch co ještě instruktory nejsou, jsem nácvik přežil. Dokonce jsem ani nic neporušil, ba co víc, vše jsem správně nastavil a v pravý okamžik měl to pravé zobrazení, doprovázené stiskem spouště. Navrch jsem přivezl více jak čtyři zápočtové zteče. Takže jsem způsobilý k provedení ostrých střeleb. Na tomto místě je nutné dodat, že když jsem se vracel z nácviku, byl jsem skálopevně přesvědčen, že záznam mých ztečí bude použit jako vzorové instruktážní video. Bude vypálen na pozlacené DVD a uložen ke korunovačním klenotům. Jenže nováčkům je vždy zapotřebí zašlapat sebevědomí do země. A tak světe div se, vždy se našla zteč kde jsem měl +3 KIAS nebo -0,5° nebo jsem jen prostě špatně dýchal. Ale ano, splnil jsem a mohl jsem se těšit, že po dvouleté pauze opět poletím na střelnici. K mým zkušenostem s GŠ23 (kanon jímž byl vyzbrojen L39) a Plamenem (L159) přibude i německá preciznost jménem Mauser.

V týdnu, kdy byly střelby naplánovány, proběhla ještě v pondělí účelová příprava zaměřená na provedení střeleb. Byla stanovena trať pro přílet, vyčkávací prostor a odletová trať z prostoru střelnice. Byli ustanoveni řídící střeleb a bombardování (ŘSB) jak pro Alky tak pro Gripeny. Zde jsem naštěstí zručným kličkováním unikl týdnu strávenému s žabkou v ruce na LS Boletice a tak mi již nic nestálo v cestě. Předpověď počasí byla příznivá a sníh v prostoru cíle tál pod paprsky jarního slunce. Tu a tam již rozkvétají první sněženky a srnky hopkají se zajíčky na čerstvé zelené… Promiňte, nechal jsem se trochu unést. Takže kde jsme to skončili? Ó ano, nemusím jet řídit střelby! Můžu letět střílet!
V den „D“ mě přepadl opět můj obvyklý záchvat sebelítosti. No jistě!!!! Měl jsem plánovaný let až do poslední zaprávky!!! Od 16°° do 17°° SEČ! Těsně před západem! Hádáte správně, náletový kurz na „Boletkách“ je 225°! Skoro západ! Proti Slunci a večernímu kouřmu NEUVIDÍM VŮBEC NIC!!!! Natož pak vyřazený tank v cílové ploše. Proč JÁ? Samozřejmě jsem se snažil svou paniku přenést na kolegu, jenž byl můj vedoucí. Jenže ten zůstal v totálním klidu a pohodě. Přestože jsem na něj hystericky ječel, že nic nenajdeme a všechny náboje přivezeme zase domů. Avšak jeho chladné „nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko,“ mě uvrhlo do uraženého mlčení. No nic, panáček je v klidu, tak se musím hodit do klidu taky. Tak jsem se vydal vyzpovídat kolegy, kteří již stříleli, a pro klid duše a úplnost přípravy shlédl jejich záznam střelby. Znovu jsem prostudoval fotografii cílového prostoru a porovnal s videozáznamem z letounu. Výsledkem bylo, že jsem měl v hlavě obraz cílové situace a přesně jsem věděl, co a kde budu hledat a podle čeho se budu orientovat, pokud proti tomu slunci vůbec trefíme na střelnici. Připravil jsem si nákoleník, podal jsem letový plán a zarytě ignoroval pohodu svého leadera! V čas „Č“ jsem podpisem ztvrdil připravenost na let a odebral se do šatny navléci na sebe všechna ta kila výstroje. Smířen a vyrovnán s osudem jsem očekával svého lídra před letkou a snažil se nevnímat jak se Slunce řítí k horizontu.

Po příjezdu na stojánku jsem si obešel letoun a převzal jej podpisem od technika. Vyslechl vtipkování o tiger spiritu a střílení na zem, že prý tygrům nepřísluší. Odpověděl jsem jim „roar roar“ a dotazem, zda se dnes již pomodlili před kůží usurijského tygra. Usadil jsem se v kokpitu, upoutal se k vystřelovacímu sedadlu, prohlédl zleva doprava celou kabinu, zapnul polohovky a palivový kohout a dal technikovi signál, že jsem připraven spoustit APU (auxiliary power unit). Zapnul jsem spínač spouštění apučka a zavřel překryt. Když APU dosáhlo volnoběžných otáček, začal jsem provádět procedury před spuštěním motoru. Hlavní zdroj, flight control systém, nastavení avioniky, odpovídač, zbraně. Zkontroloval jsem, jestli se mi správně nahrála mise z DTU (data transfere unit) a provedl zkoušku spojení jak s věží tak na druhém rádiu s lídrem. Všechno OK, lídr žádá spouštění. Opět signál technikovi, přesunout plynovou páku do polohy pozemní volnoběh a stisknout spouštění motoru. Letoun charakteristicky zavyje a o pár vteřin později se otáčky motoru ustálí na volnoběžných. Zkontroluji řízení a stránku, kde probíhají automatické kontroly systémů. Vše v pořádku. Ještě jednou se dívám, jestli mám správně nastavené parametry pro střelbu (délka dávky, režim střelby, měření výšky) a již dostáváme povolení pojíždět. Před vstupem na dráhu zapínám odpovídač, odjišťuji sedačku a nasazuji si masku. Roluji do postavení vedle vedoucího a palcem nahoru signalizuji, že můžem. Otáčky 50%, zapnout světlomet. Povolení ke vzletu.
Lídr signalizuje výkon na maximál a po ustálení kývne hlavou a oba pouštíme brzdy, vše v pořádku, zapínáme forsáž a oba letouny akcelerují na rychlost odpoutání od země. Periferně sleduji směr a sleduji letoun vedoucího. Ve chvíli kdy se pohnou jeho kanardy, přitahuji řídící páku a letouny se vznesou do vzduchu. Zasouváme podvozek a vypínáme forsáž. Na tisíci stopách (300m) převádíme do horizontu a letíme na výstupní bod letištního prostoru. Zaujímám volnější formaci a po povolení řídícího se vydáváme na trať. Zrychlujeme na 0,9 Macha a v přízemním letu točíme do kurzu ke střelnici. Přesně jak jsem čekal! Kouřmo a nízké slunce, tak to jsem zvědav! Krajina se míhá nehluboko pod námi, vyhýbáme se větším osadám a nemyslíme na to, že si někdo bude stěžovat na hluk, jsme v koridoru pro nízké létání a vše plníme v souladu s předpisy. Kdyby jen byla krapet lepší ta dohlednost! A kdyby jen ten šašek počmáranej jednu míli vedle mě na úrovni nebyl tak klidnej. Ale to už se blížíme do vyčkávacího prostoru.
Mírně nastoupáme a odbrzdíme na rychlost vyčkávání. Navazujeme spojení s ŘSB a dostáváme povel k vyčkávání, protože před námi ještě dodělávají svůj úkol letouny L159 Alca. Znovu kontroluji důležitá data pro střelbu. Občas kouknu směrem na střelnici a… No uvidíme. Ale co??? Ještě jedna zatáčka a dostáváme povolení od řídícího ke vstupu do prostoru. Nalétáváme bojový kurz a klesáme na 300 metrů. Snažím se najít v krajině orientační body, které mám zafixované z přípravy. Po očku sleduji vedoucího, držím formaci a zároveň se pokouším zorientovat. Současně hlídám kurz a dálku k cíli. Křižovatka, cesta, skupina stromů a už jsem doma, támhle vidím tanky.
Dávám vedoucímu i řídícímu, že jsem „happy with target“ a zahajuji stoupavou zatáčku do střeleckého okruhu. Akceleruji na 420 KIAS ( 1 knot – 1,852 km/h) a rovnám letoun do horizontu a kurzu 045°. Neustále se snažím držet vizuální kontakt s cílem a letounem vedoucího. Točím spojitou zatáčku do bojového kurzu 225° a přes záda sklápím letoun do klesání 20 stupňů. Srovnávám a lehce koriguji zteč. Vidím křižovatku, sleduji cestu doprava a tam někde už musí být můj tank. Cíl vidím, umisťuji na něj záměrný obrazec a čekám na dálku střelby. Provádím simulovaný útok a vybírám s přetížením 4,5 g do dalšího okruhu. Druhá cvičná taktéž bez problému takže další zteč je na zapnutí zbraní. Je to cvičná zteč, v níž místo střelby přepínám ovládání zbraní do polohy „LIVE“. Hlásím řídícímu „switches hot“ a chystám se na první ostrou. V podstatě mezi cvičnou a ostrou není z hlediska pilotáže rozdíl, ale ostře je ostře. Zatáčka do náletového směru, výška, rychlost, kouknu na kurz… a sakra! Nejsem uplně přesně, musím zteč přerušit a hlásím: „Aborting, bad heading.“ Tak klid a na další! Přetížení, úhel, kurz. Dotočení a vyhledávání cíle. Už mám na zemi „své“ orientační body, takže vše vychází. Zamířím, odklápím spoušť a čekám na dálku. Všechno sedí , mačkám spoušť. Letoun se zatřese a před štítkem se objeví kouřové stopy od projektilů. Není čas sledovat dopady střel, přitahuji, přidávám na maximál a stoupám do okruhu. „Bulls Eye“ slyším ve sluchátkách výsledek první zteče. Super, střed a hned na poprvé! No nic, musím se soustředit na další zteč. Druhá, třetí i čtvrtá ostrá zteč je bez problémů a vždy slyším ve sluchátkách slastné „bulls eye“. Má radost je o to větší, že můj lídr si na stejné výsledky bude muset počkat do příště! A tak se s navlečenými kalhotami uprostřed brodu řadí mezi „kropiče“. Pochopitelně si neodpustí jízlivě poznamenat: „Aby ses nepo… bombarďáku!“
Najednou je ten západ Slunce tak nějak hřejivý a krásný. Provádíme ještě zteč jistoty a vypínáme zbraně. Teď už jen cesta zpátky, přistání a hurá na debrífing, kde rozhodně musím dát k dobrému, jaký je náš kolega „ostrostřelec“.