Vývoz
Dne 8. 7. 2005 přišlo rychlé rozhodnutí absolvovat cvičnou katapultáž na trenažéru NKTL-29/39 a kontrolní prohlídka u lékaře. Ten den ale vše zhatilo počasí.Konečně nadešel den 12. 7. 2005 a brzo ráno v 8:10 jsem se za pomoci pilota R. Svobody, který mě měl vyvézt, oblékl do G oděvu a já si nasadil starou ruskou leteckou přilbu ZŠ-5. 
Seděla mi dobře a já se v ní cítil na chvíli jako skutečný pilot. Ale jen na tu malou chvíli, kdy jsem měl tu čest okusit zážitek na celý život, ale to mě všecko ještě čekalo. Stáhl jsem si motouzy od sluchátek, aby mi dobře seděla na hlavě, Roman pronesl a progestikuloval několik poznatků co nás bude tam na hoře čekat. Vzal jsem si dýchač KM-34D a po výstupu po žebříku usedl do zadní kabiny letounu, kde mi Roman ještě dovysvětlil některé opatření a sám usedl do přední kabiny.
Nervozita na mě dolehla až ve chvíli kdy jsme dostali povolení ke spuštění motoru a já věděl že není už návratu. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a řekl jsem si "Klid, to bude v pohodě" a pak už to šlo raz na ráz.
Rasťa Goliáš mi zavřel překryt a zkontroloval jestli jsem řádně uzamknul překryt a pak už jen povel k vyjetí k pojíždění. Zarolování na dráhu 32, srovnání do osy a pak kopanec do zadku od forsáže motoru R-13. Mašina se sebou pekelně cukla a po uvolnění brzd se vzepjala jako divoký Mustang. Příď se narůstající rychlostí znatelně zvedala až došlo k lehkému sklouznutí, jakoby zadek letounu se snažil podklouznout do předu.A pak Fíííí nahoru. Roman stočil letoun do leva na Kutnou Horu a za Čáslaví udělal zatáčku a srovnal do osy 32 a prolétli jsme nad drahou ve výšce cca 60 m. 
Pak už následoval výstup na výšku H=7000 m kde nad Vilémovem jsme udělali dva výkruty. Směrem na Pardubice jsem si mohl na pár vteřin podržet řízení a udělat zatáčku směrem na Hlinsko: Několikrát jsme se otočili nad Golčovem Jeníkovem, kde jsem si mohl vychutnat krásy našeho města z výšky několika metrů. Pak následoval malý rozběh na rychlost M=0,8 a V=900 km/h v H=10200 F kdy jsem začal pociťovat menší nevolnost od narůstající teploty uvnitř prostoru kabiny. 
Při některých režimech letu, obzvlášť při stoupáních jsem si musel dopomáhat s dýcháním, pouštěním kyslíku, ale z toho jsem měl spíš obavy a tak jsem po celou dobu letu s namáháním plic dýchal vlastními silami, což bylo dost obtížné. V menších výškách jsem si musel uvolnit dýchač, protože jsem už necítil nos a tváře. Prostě jsem toho měl docela plný kecky, ale všecko je to v tréningu a nezvyku na něco nového.
Pak už následovalo přiblížení a přistání na osu dráhy 32 a lehké dosednutí bez vypuštění brzdícího padáku. Na pojížděčce jsem se přiznal k tomu že se mi splnil sen k mým 39 narozeninám, které jsem oslavil tři dny před tímto letem.
Narolováním a vypnutím motoru se skončilo uskutečnění snu o tom o čem se mi zdálo od chvíle kdy jsem se v roce 1985 dostal poprvé k letounu MiG-21 a myslím si, tedy vím určitě, že do konce mého života to bude pro mně zážitek a že jsem měl tu čest na tomto krásném letounu dělat jako TECHNIK LETOUNU ČVO 430. |
|||
