Počátkem července jsem měl tu čest, být součástí International Air Show Waddington ve Velké Británii. Je to letecká základna situovaná v hrabství Lincolnshire nedaleko města Lincoln. V minulosti byla domovskou základnou bombardérů Vulcan, které se proslavili náletem na cíle ostrovů Falklandy. V současné době je to mateřská základna britské flotily letounů AWACS.
Mým příjemným úkolem bylo přeletět letoun JAS 39D Gripen na statickou ukázku a zároveň doprovázet a psychicky podporovat našeho display pilota Michala Daňka, který se zde prezentoval dynamickou ukázkou. Díky němu také můžu neskromně použít parafrázované rčení o účasti a vítězství. Ano, jestliže není důležité, že já tam byl, tak jó důležité je, že Michal to tam vyhrál! Ale o tom později.

Tak tedy, jak to vlastně bylo. To by asi nejlépe věděl jeden nejmenovaný kolega, který tam sice nebyl, ale rozhodně Vám poví jak to bylo : Ten však neví, že Vám o tom píši, takže se budete muset spokojit s mojí verzí přímého účastníka zájezdu.
Vše začalo asi týden před konáním leteckého dne, kdy jsme s Daňourem zahájili plánování přeletu. No spíš Michal to naplánoval a já jen rozesílal a telefonoval. On je v tom tak zběhlý, že bych mu byl jen na obtíž. Na základě zvolené tratě letu jsme museli zažádat o diplomatické povolení pro přelet vojenských letounů nad územím Německa, Holandska a Velké Británie. Trať byla téměř přímo na západ a cestovní hladina 280 (28 000ft). Plánovaná rychlost M 0,85 předznamenávala let v trvání hodinu a půl. Vše mělo proběhnout jako let dvojice s jediným volacím znakem CEF392 (Czech Air Force). Vzhledem k tomu, že letoun dvojího řízení nese o něco méně paliva než "sólo", zvolili jsme pro přelet konfiguraci se dvěma přídavnými nádržemi. To nám poskytlo komfortní zbytek paliva v místě přistání a tedy i čas pro případné vyčkávání, nebo přelet na záložní letiště. Na "spárce" navíc byli navěšeny rakety Sidewinder a AMRAAM. Pochopitelně pouze cvičné, tak nemusíte mít obavy, že letecký provoz nad Evropou byl ohrožen "krvelačným" pilotem českého Gripenu! Díky podvěsným nádržím (znalci používají výraz "baky") jsme nemuseli plánovat mezipřistání pro dotankování. Co jsme ale plánovali, bylo provedení letu v "neoprenu". Ano v onom gumovém smokingu, který Vás udrží při životě v chladných vodách "kanálu". Tedy pokud se Vám podaří přežít utopení ve vlastním potu než se nad ten La Manche dostanete! Štěstí, že po spuštění motoru, lze využít ventilaci tohoto Teletubies kostýmu. A tím uniknout nevyhnutelné smrti přehřátím.

Datum odletu bylo stanoveno na čtvrtek 1.7. Michal ten den musel udělat certifikaci pro vystupování nad zeměmi Albionu. Na pátek byli stanoveny přílety a nácviky těch co již zmíněnou certifikaci mají. Sobota a neděle pak patřila letecké show a na pondělí jsme plánovali odlet. Nicméně vše bylo nakonec jinak a málem nebylo vůbec nic.

V den odletu jsme se sešli na ranním briefingu. Předpověď počasí pro trasu letu i místo přistání jsme měli luxusní a vše slibovalo "krásnej vejlet a kochačku". Kufry nám odletěli v Andule brzo ráno a my se těšili na brzké shledání s nimi v ostrovním království. Ale…. Podaný letový plán byl bez problémů akceptován (jak jinak když byl od Michala). Udělali jsme si dohovor o průběhu letu, na téma "co když?". Domluvili jsme se na způsobu přiblížení a přistání jak za "pěkného" počasí tak za podmínek "nepříznivých". No a v neposlední řadě jsme poučili i jednoho šťastného technika, který se vezl na zadním sedadle spárky jako pasažér. Když nám ukázal všech šest igelitových pytlíků na, však víte co, přestali jsme ho strašit a já se zavázal, že žádné "vopičárny" dělat nebudu. V tu chvíli nic nebránilo tomu abychom se šli nasoukat do immersion suitu a vyrazili na stojánku. Vzlet v jedenáct našeho času a hurááá do Anglie.

Nebudu Vás napínat. Vše proběhlo až na ten vzlet. Vypotili jsme hektolitry potu, ale ani mně ani Daňourovi se nepodařilo letoun přesvědčit, aby "pásnul" (od pass) všechny safety check-y bez závad. Takže jsme si vystoupili, vylili gumáky, posunuli flight plan a Michal si "vybrečel" posunutí času jeho certifikace. Okolo druhé odpolední jsme učinili pokus číslo dvě s výsledkem pokusu číslo jedna. Takže znovu vylít, posunout plánek na druhý den a znovu se rozbrečet na téma posunutí, tedy spíše přesunutí certifikace na pátek. Když vše klaplo, odebrali jsme se v lehce schlíplé náladě domů, abychom nabrali síly na páteční "do třetice všeho dobrého a zlého".

V pátek ráno vše proběhlo podle čtvrteční šablony, pouze ve svižnějším tempu, neboť vzlet byl již v devět hodin. Naštěstí vše proběhlo hladce a tak jsme oba v povzneseném duchu těsně před devátou najeli na dráhu 32. Vzlet intervalem a stoupání přímo na HDO (Hermsdorf) do hladiny 280 za mohutného nadšení našeho pasažéra proběhlo v pohodě. Pak už jen hektická korespondence a neustálé přechody s frekvence na frekvenci nad Německem. Placaté Nizozemí a už jsme nad kanálem. Když nás "chrochtající" letovod přeladil na první britskou frekvenci, zjistil jsem, že mám otevřenou hubu a marně přemýšlím jakou řečí na nás ta dáma mluví. Nicméně vedoucí dvojice byl Michal a tak jsem jen zmenšil rozestup a nechal to na něm. Dostali jsme klesání a kopírovali jsme východní pobřeží směrem k Waddingtonu. Samozřejmě celý let probíhal za viditelnosti země až na závěr! Nad Waddo se válely kumuly v necelých třech stovkách metrů. Takže vyhrnout rukávy a do těsné formace! Jak já to nemám rád. Nejsem schopen ladit frekvence tak jen dávám Daňourovi po rádiu, že se držím a přejdu na věž až pod oblaky. Mezitím je mi jasný, že pokud se "škubnem" tak je vymalováno a ostuda je na světě! Tudíž se držím zuby nehty a hlasitě vše komentuji. Až smích ze zadního sedadla mě uvědomí, že tu nejsem sám. Na rozdíl ode mě se pasažérovi líbí viset pár centimetrů od vedoucího v hustých kumulech. Nehledě na to, že po pár minutách jsem chytil přepychovou iluzi za letu. Vzhledem k tomu, hypnotizuji Daňourův drop tank, nejsem schopen sledovat HUD a tak mám pocit, že točíme už asi pátou zatáčku o třistašedesát. Konečně vypadáváme z mraků a dokonce přímo před dráhou 20 ve Waddingtonu. Hystericky se dožaduji frekvence věže, protože Michal už velí do rozchodu a přistání jednotlivě. Vše naladím tak akorát, abych mohl ohlásit "gear down and locked". Točím třetí zatáčku a žasnu nad množstvím lidí postávající před plotem základny. Ať žijí spoteři! Po čtvrté srovnávám do směru, přelétáváme silnici a dav. Za chvíli už se dotýkáme Anglické půdy. Runway vacated. Pojíždím na statiku, kde na nás už čekají naši technici. Tak jsem tady! Po otevření kabiny jsem uvítán větou: "kde ste se flákali?" A také závanem studeného větru s mrholením. Ještě, že mám ten gumák! Věci mám na hotelu a tam se dostanem až po té co Michal udělá nácvik spojený s certifikací.
Počasí se od našeho přistání rapidně zlepšuje. Jasně tam nahoře je prostě někdo, kdo mě nemá rád! Proč já jsem musel potit krev v mrakové dvojici a Francouzi si přiletí za příjemného sluníčka? Aspoň, že díky tomu může Michal předvést plnohodnotnou sestavu.
Cestou na oběd jsem několikrát málem zachvácen automobilem. Vždy koukám jinam a uhýbám přímo pod kola aut, kterým na místě řidiče nikdo nesedí! K obědu je minisendvič, protože hlavní jídlo je přece večeře, ne? Ale co má dělat rozežraný středoevropan, zvyklý na trochu jiné obědy. Ach jo, kam jsem to zase vlezl. :) A proč se na mě všichni dívají s výrazem: "co tady chce ten potápěč?"
Konečně jedeme do hotelu a pohled na hodinky slibuje dost času na procházku po městě. Prý tam je krásná katedrála. Doufám, že ji nespolknu! Rychle se ubytováváme. Recepční si zase myslí cosi o potápěčích! A hurá do města. Opět na hranici přežití, zvláště na přechodu v blízkosti kruhového objezdu. Příjemný večer uběhl rychle a tak plni očekávání uleháme.

Ráno nás vítá jasná obloha a žhnoucí Slunce. Paráda. Letiště je již v brzkých ranních hodinách v obležení. Ale nakonec se tam dostáváme i navzdory mým požadavkům na řidiče ať se okamžitě vrátí do svého jízdního pruhu! Trochu roztřesený se vrhám mezi dav a těším se, že si parádně zafotím!
Program je pestrý a zajímavý. V němém úžasu sleduji vystoupení Red Arrows, s otevřenými ústy (už zase) sleduji vystoupení Vulcan-u. Spitfiry a Hurricany s užasným zvukem svých motorů, Hunter a Turkish Stars. Eurofighter, Lancaster, dvojice Tornád předvádějící úder na pozemní cíl……..je toho mnoho co bylo k vidění. V odpoledních hodinách sklízí aplaus dvěstětisícového davu i Michal! Až druhý den se dozvídáme, že to byl potlesk pro vítěze! Michal Daněk získal trofej pro nejlepší sólo ukázku. Pohár je doma: Anglie dobita! Michal nás chlácholí, že je to úspěch celého týmu (diplomat) ale my víme, že je to odměna za JEHO bezchybný výkon! Já a ostatní zúčastnění jsme rádi, že jsme u TOHO mohli být.
Druhý den je program bez výrazných změn, avšak fouká téměř limitní vítr. Nicméně vše probíhá dle plánu. S "vyfoukanýma hárama" sledujeme zbytek letecké show ze statiky. Večer oslavíme Michalův úspěch dvěmi, odvážnější třemi pivy. Ráno musíme být fit na odlet domů. Holt všechno jednou končí a třeba se sem podíváme zase za rok. Věřím, že nejen pořadatelé by naši příští účast uvítali. Akorát Belgický display pilot bude muset trochu víc potrénovat, jestli chce sesadit letošního vítěze. :) Takže ještě jednou: Sláva vítězům a koho zajímají poražení. :)